Judo v Hradci Králové
Prvou příležitost se seznámit s jiu-jitsu (tehdejší oficiální název) měla hradecká veřejnost na podzim 1943, kdy se v sokolovně na nábřeží uskutečnilo vystoupení pražských borců, kteří předvedli „umění japonské sebeobrany, pramen síly a tělesného zocelení“, jak stálo na pozvánkách.
Úspěch byl velký a tak následoval kurz, který vedl Ludvík Jordán z Prahy. Účastníci založili v květnu 1944 při SK Hradec Králové oddíl jiu-jitsu pod vedením Adolfa Nováka. Činnost oddílu skončila s koncem války, kdy se členové oddílu rozešli na studia, základní vojenskou službu a za dalšími povinnostmi.
Novými impulsem bylo v roce 1951 ustavení oddílu juda při JT Škoda Hradec Králové, kdy vedení jednoty poskytlo finanční prostředky pro na nákup žíněnek, plachty a několika kimon a možnost využívat k tréninku malý sál v sokolovně.
Pro další rozvoj juda ve městě a v celém kraji měl rozhodující význam vznik Krajské sekce při KV ČSTV, kterou vedl Oldřich Vlasák. Dokázal lidi motivovat k dobrovolné práci a netrvalo dlouho a v kraji pracovalo 20 oddílů a kroužků juda na školách, učilištích i tělovýchovných jednotách.
O vzdělávání vedoucích a cvičitelů oddílů pečovala Krajská škola juda. Bylo zásluhou Vladimíra Lorenze, že pro výuku získal japonského profesora Junio Kitayamu 8. Dan Kendo, 4. Dan Judo (učil jazyky v Orientálním ústavu UK v Praze).
Působení prof. Kitayamy bylo kvalitativním zlomem v činnosti. Do té doby bylo judo převážně vnímáno jako pokračování jiu-jitsu (účinný a tvrdý způsob sebeobrany – využívající chvaty, údery, kopy, páky, znehybnění). Kitayama představil Kodokan judo v duchu myšlenek zakladatele juda prof. Jigoro Kana (1850-1936)jako systém celoživotního sebezdokonalování, vzdělávání a výchovy.
JU-DO (jemná cesta) založené na principu „v pohotovosti je síla“, který charakterizuje technicko-taktické dovednosti juda a JITA-KIOEY (vzájemné blaho-všeobecná prospěšnost), který znamená že, cílem činnosti není jen porážet své soupeře, ale svou praxí rozvíjet své fyzické, psychické a mravní schopnosti. Rozhodující je účinná pomoc soupeře a partnera, kterému judista vděčí za svůj pokrok a poskytuje mu přátelství a úctu. Konečným, i dnes utopickým cílem, je svým zdokonalením, přispět k blahu celé společnosti. V dusném ovzduší padesátých let takové myšlenky působily na duši mladých lidí jako balzám a jistě přispěly k rozvoji juda.
Spolupráce judistů celého kraje přinesla záhy sportovní výsledky. Od roku 1953, kdy se Josef Štěpánek stal přeborníkem ČSR, nechyběla jména východočeských judistů v listinách vítězů (1954 – pět dorosteneckých titulů ze sedmi možných, 1955 – 4 tituly, 1956 a 1957 – po třech titulech). Výsledky v soutěžích mužů na sebe nenechaly dlouho čekat a teprve osmnáctiletý Jaroslav Polák zvítězil v mistrovství mužů na svém prvém mistrovství Evropy vybojoval páté místo. O rok později v roce 1956 Aleš Adamec přivezl do Hradce Králové bronzovou medaili z mistrovství Evropy v těžké váze. Tato etapa úspěchů hradeckých judistů vyvrcholila v roce 1957, kdy jak dorostenci, tak i muži vybojovali v mistrovství ČSR družstev zlaté medaile.
Na konci roku odešel do Prahy Vladimír Lorenz, klíčový muž úspěchů práce s mládeží, čímž byla přerušena její kontinuita. Výborné výsledky mužů pokračovaly pod vedením Oldřicha Vlasáka, dorostenci obhájili přebornický titul družstev 1958 s trenérem Josefem Štěpánkem, ale v oddíle chyběl „učitel“ a s dalšími léty začaly výsledky mládeže stagnovat.
V roce 1959 hradecké družstvo vyhrálo mistrovství ČSR družstev. V roce 1960 se již uskutečnila první celostátní ligová soutěž družstev, ve které hradecký Spartak opět zvítězil. V sestavě byli Čermák, Frode, Fremuth, Jaroš, Jackwerth, Srdínko, Polák, Urby a Štěpánek. Navíc v mistrovství republiky jednotlivců Polák vybojoval dvě zlaté v polotěžké a absolutní.
Výsledky se neodrazily v tréninkových podmínkách. V přijatelném počasí (od jara do podzimu) se denně trénovalo na pilinovém zápasišti „sokoláku“, později na „bejkovně“ (slepé rameno Orlice u dnešních tenisových kurtů) a tak v zimě, kdy nebyla možnost denní přípravy na žíněnce, Jaroslav Polák odešel za Františkem Kunou, za lepšími podmínkami do Dukly Plzeň, kde dosáhli svých nejlepších výsledků (F. Kuna 1961 a 1962 3. místa na ME, J. Polák 3x 5.m.)
Po všech peripetiích se podařilo ve Spartaku uvolnit pro oddíl juda na denní trénink starou suterénní šatnu, uskutečnil se nábor mládeže a začala další etapa juda ve městě.
V roce 1963 se opět začali mladí z Hradce objevovat ve výsledkových listinách celostátních soutěží. Vyvrcholením úspěchů této generace byla stříbrná medaile Václava Vaňátka z mistrovství Evropy dorostenců 1964. Trvalo ještě dalších pět let, než v roce 1969 hradečtí dorostenci vybojovali nejcennější vítězství v Přeboru Československa družstev.
Za zmínku stojí start mistrů Francie družstev 1.Kyu z Ars sur Moselle v roce 1966 v Hradci Králové. V období politického tání se uskutečnil na tehdejší dobu „zázrak“, nejen tím, že Francouzi mohli přijet k nám (hromadné vízum, zdržení 4 hodiny na našich hranicích, atd), ale na podzim jim hradečtí oplatili návštěvu ve Francii (první zájezd za železnou oponu). Tento „zázrak“ sportovního přátelství se udržuje do dnešních dnů, kdy vedle pamětníků se návštěv zúčastňují další generace obou klubů.
Ještě než se na dlouhá léta uzavřely hranice, podařilo se v roce 1969 hradeckým dorostencům zúčastnit mezinárodní soutěže v Hamburku, kde pod vedením svazového trenéra SRN Han Ho Sana 8.Dan, zažili první kontakt s judem na vrcholové úrovni světové výkonnosti, když paralelně s tréninkem mládeže probíhala závěrečná příprava seniorů SRN na mistrovství světa. Cenné zkušenosti a rady korejského trenéra byly hojně využívány v dalších letech. Navíc pak německý svaz poslal na letní soustředění do Hradce Králové v roce 1970 své juniorské družstvo, které vedl olympijský vítěz z Tokia Takehido Nakatani. Byla to skvělá akce, které se zúčastnili nejlepší mladí judisté z celé republiky. Na závěr soustředění, Nakatani vybojoval simultánní utkání s deseti členy juniorského družstva ČSR.
Výsledky práce s mládeží vedly ÚV ČTO v roce 1973 k poskytnutí prostředků na zřízení Tréninkového střediska mládeže, včetně místa trenéra z povolání, na které nastoupil Marian Brzybohatý. Bohužel záhy odešel a pod hrozbou zrušení střediska musel vedení stávající dobrovolný trenér mládeže, René Srdínko. Etapa TSM se zúročila v roce 1977, kdy Jiří Kalaš a Roman Novotný vybojoval bronzové medaile na mistrovství Evropy juniorů a dorostenců.
Výsledky hradecké mládeže neušly pozornosti vrcholového střediska Ministerstva školství v Praze, které zřídilo svou filiálku, Středisko mládeže při Faf UK Hradec Králové v roce 1978, pod vedením Antonína Kryšpín, vedoucího katedry TV. Sportovcům byly vytvořeny ideální podmínky pro studium na středních školách a náročnou sportovní přípravu. Jejich úkolem pak bylo se připravit pro studium na vysokých školách a s ukončením středoškolského studia přejít do pražského SVS. Řadě sportovců se to podařilo, někteří studovali v Hradci Králové a absolvovali farmaceutickou, lékařskou či pedagogickou fakultu. Dnes jsou úspěšnými lékaři, policejními důstojníky, podnikateli, ale jen málo z nich zůstalo věrných svému sportu.
V březnu roku 1979 zažil Hradec Králové největší svátek juda ve své historii. Před vyprodaným zimním stadionem se uskutečnilo mezistátní utkání družstev Japonska a Československa. Z hradeckých se zúčastnili, tehdy nejlepší borec Jaroslav Nikodým (první hradecký olympionik juda), Roman Novotný, Vladislav Dobiáš a Jiří Kalaš. Při této příležitosti se sluší uvést, že celou akci v Hradci zorganizovalo vedení oddílu juda v čele s Pavlem Vokřálem a Petrem Jarošem v neuvěřitelně krátkém čase dvou měsíců příprav.
Nejúspěšnějším odchovancem etapy SVS-M, byl Roman Novotný, student VPŠ chemické, který v roce 1981 vybojoval stříbro na mistrovství Evropy seniorů a týž rok 5.místo na mistrovství světa. Po stáži v Japonsku se mu staly poměry v republice těsné a emigroval do USA. Od té doby nesměl být ve výsledcích hradeckého juda uváděn.
Po zřízení SVS-M převzal vedení TSM Štefan Trebatický, který je vedl od roku 1981 a zároveň zajišťoval výuku ve sportovních třídách juda. V roce 1985 jeho družstvo dorostenců zvítězilo v celostátní dorostenecké lize, o které pečoval spolu s MUDr. Petrem Vondroušem. V roce 1991 se jevil systém TSM jako nepotřebný, trenér odešel a s ním i sportovní třídy.
V osmdesátých letech trenér Pavel Babka za pomoci Františka Bureše, položili základ hradeckého ženského juda. Do oddílu přestoupila z Ostravy MUDr. Renata Měřínská, tehdy nejlepší ČS judistka, která byla vzorem pro řadu mladých závodnic Spartaku. Na MS 1984 vybojovala 10. místo. V té době byly judistky 100% amatérkami, bez jakékoliv podpory nebo úlev v zaměstnání na rozdíl od mužů.
Rozšiřující se základna nadějných judistek získala podporu vedení svazu juda a vedení SVS Praha poskytlo prostředky pro judo žen a zároveň umožnilo zaměstnat na plný úvazek trenéra Ivo Pažouta, který převzal péči o dorost a juniory.
Do SVS-M přešly talentované závodnice z celé republiky. Z Litoměřic Lenka Šindlerová, z Bratislavy Karin Hefková, z Jablonce Radka Štusáková a Michaela Vernerová, z Ostravy Pavla Pěchovičová, Renata Groborzová, Pavla Křupalová, z Děčína Lenka Kučírková a další. Spolu s hradeckými judistkami vytvořily tréninkovou skupinu, která do té doby a bohužel už nikdy později neměla obdoby. Výsledky se dostavily záhy. Lenka Šindlerová se probojovala do světové špičky a měla startovat na OH v Soulu. Místo ní však odjel s výpravou funkcionář MŠ. Tehdy přehodnotila svůj vztah k vrcholovému sportu a prioritou se jí stalo studium. Díky setrvačnosti působení předchozího tréninku, vybojovala ještě stříbro na ME a páté místo na MS. Bronzovou medaili vybojovala na MEJ také Karin Hefková.
Usilovná práce výboru juda a zvláště Pavla Vokřála vedla k výstavbě nové sportovní haly, kde mělo i judo své důstojné podmínky pro přípravu. Halu se podařilo zprovoznit v září 1989. A tak v duchu Parkinsonových zákonů (když má organizace své reprezentativní sídlo, je už mrtvá – ve Spartaku 850 členů), došlo v roce 1991 ke zrušení TSM a sportovních tříd na ZŠ, o rok později SVS-M. Díky pochopení ústřední ČOS se náprava částečně podařila ustavením sokolské základny mládeže, nejprve s jedním, později se dvěma trenéry.
V roce 1992 skončila federální liga družstev mužů a shodou okolností, stejně jako v historicky prvém ročníku, zvítězili hradečtí judisté ve složení Jiří Kašuba, František Štrait, Richard Hroudný, Jaromír Zbožínek, Milan Egrt, Martin Hampl a Petr Čanda.
....... období až do současnosti se zatím připravuje
